Deník snů

Na nočním stolku jsem měla sešit a propisku. Když jsem se probudila ze zajímavého snu, ještě v polospánku jsem si zapsala hlavní myšlenky a šla zase spát. Často jsem si vůbec nepamatovala, že jsem něco psala a ráno mě obsah snu dost pobavil.

Věřím, že prostřednictvím snů se může “čistit” naše podvědomí od různých nahromaděných emocí.  Hlavně od těch, které jsme si nedovolili v reálném světě projevit. A tak si ve snu dovolíme udělat věci, které by nám v realitě vážně neprošly. Třeba rozsekat sekerou nábytek v obýváku, nebo natřít šéfovi hlavu na zeleno. Když se naučíme v reálném životě se svým vztekem pracovat, začne slábnout i ve snech a často z nich úplně zmizí. 

A proč o tom píšu? Napadlo mi dneska vzít do ruky jeden starý deník snů. Byl z roku 2017 a otevřela jsem ho na náhodné stránce. V tom snu se mnou u sousedů na zahradě mluvil a popíjel Václav Havel a já si z toho zapsala pár konkrétních vět. Poslední věta mi tenkrát nedávala žádný smysl a už jsem na ní dávno zapomněla. Ale najednou, až teď, je prostě křišťálově jasná.  Říkal mi v ní: “ Víš, to s těma zavřenýma restauracema - to jsem rád, že už tu nejsem. To bych já nedal.”

S láskou Míša  

Objednání na terapii zde.