Co nás učí děti

Když se ho na to zeptám, řekne: ”To už je dávno, bylo to asi někdy v dětství, než jsem chodil do školky.”

Minulý týden jsem pozorovala dvouletého syna mojí kamarádky. Ještě neuměl tolik mluvit, ale dokázal laskavě a s naprostým nadšením vyjádřit co chce a co nechce. Co se mu líbí a co ne. Kdy chce poradit a kdy chce experimentovat sám. Nestyděl se. S naprostou přirozeností odpovídal na všechno pravdivě, jiná možnost ho prostě nenapadla. Vůbec se nebál, jestli udělá chybu nebo bude jeho výtvor nedokonalý. Bylo mu to jedno, protože něco tvořit a tvořit to podle sebe je přeci taková krása! A když ho tvoření a poskakování unavilo, šel si na chvíli lehnout, aby pak zas mohl pokračovat. Byl to vynikající příklad tvora, kterého ještě nepřeválcoval systém. Žádná maska, žádný strach, jen čistá láska k esenci života.

Přišlo mi to jako terapie, kterou bych naordinovala preventivně všem. Aby viděli kolik radosti a energie můžou mít, když budou sami sebou. Mít radost ze života je totiž naše poslání tady na zemi. A začít se s tím dá hned - tím, že se naučíme radovat z malých věcí. Z těch, které nám nikdo nevezme. Třeba že svítí slunce, že vylezly sněženky, že si hřeju ruce o hrnek voňavého čaje. Stačí se jen na chvilku zastavit, uvědomit si to, usmát se a z hluboka se nadechnout. A když k tomu ještě sundáme nějakou tu masku, pak přijde úleva a zázraky. 

S láskou Míša  

Objednání na terapii zde.